Dovolená pro tebe

Byla před námi první dovolená. První pořádná dovolená, ne nějaký týden v kempu pod stanem, kde člověk vaří v kotlíku, myje nádobí ve studené vodě a v noci běhá někdy i stovky metrů na veřejné záchodky. Měli jsme zamluvené apartmá v hotelu, plnou penzi, takže jsem se těšila, že si opravdu odpočinu. A rovnou v zahraničí, i když já osobně Slovensko až tak za zahraniční stát nepovažuji. Dumala jsem, jestli to vůbec půjde, odpočinout si se třemi dětmi. Uklidňovala jsem se, že určitě. Karolína má dvanáct, Radek deset, no a s roční Natálkou to určitě taky nebude problém, říkala jsem si při balení kufrů. „Co to děláš?“ zeptal se manžel, když přišel z práce a uviděl mě nad tou hromadou oblečení. „Balím,“ odpověděla jsem. Na to on nechápavě vyvalil oči a udělal půlhodinovou přednášku o tom, že každýmu by přece stačil kartáček s pastou, pyžamo a jedno náhradní triko. A na to jsem zase já vyvalila oči a vyjmenovala mu kolik nezbytných věcí, jako jsou plínky, mýdla, sluneční brýle, žehlička na vlasy, plavky, osušky a spoustu dalšího s sebou musíme nutně vzít. „Tak to jsme si měli objednat náklaďák,“ prohodil.

   Nadešel den D, kdy jsme se já, manžel, naše tři děti a čtyři kufry s jednou velkou cestovní taškou, dostavili na hlavní vlakové nádraží. Vlak jsme zvolili záměrně, protože do auta bychom se se zavazadly nevešli. Autobus by sice vyšel levněji, ale nebyl by tak pohodlný. Měli jsme štěstí, Natálka, hned jak se vlak rozjel, usnula v kočárku, a zabavit starší děti nebyl problém. Kája si četla, Radek pozoroval okolí, pohodička. Teda ne dlouho. „Musí se ty děcka pořád ošívat? Nemůžou být chvilku zticha, sedět a dívat se z okna?“ zabručel manžel. Přitom oproti jindy byli celkem klidní, a to, že na mě občas zavolali, že tam vidí rybník a tam stádo krav přeci není zlobení…. Manžel to ovšem nechápal, během hodiny chtěl ještě podat křížovky, pak novou tužku, po chvíli ho to nebavilo, pak chtěl knížku, s sebou si ovšem žádnou nevzal, a tak se taky zabavil zíráním z okna.  Starší děti si pak vytáhli omalovánky a pastelky, Natálka stále spinkala a manžel začal na novo: „Kdy už tam budeme?“ Podívala jsem se na mobil: „Asi za dvě hodinky.“ - „Cože? To strašně trvá…“ No paráda, tak já se strachuju, jak děti zvládnou cestu, a přitom je nejprotivnější, můj jindy trpělivý, manžel.

    Nechtějte, abych vyprávěla, kdo pak nejvíc kňoural po cestě k hotelu, kdo byl nejvíc nedočkavý. Ano, manžel, vyslechla jsem si tisíc nadávek, jak máme těžký kufry, že toho táhneme moc, že to je dovolená na nic…. Všechno se ale změnilo, když jsme dorazili k hotelu. Na první pohled nás až tak neohromil, ale uvnitř byl úžasný. Kousek od pokoje byl krytý bazén, který jsme vyzkoušeli ještě před vybalením věcí. Za ten týden jsme si opravdu odpočinuli a nakonec to byla báječná dovolená, i když jsem měla chuť už pár kilometrů za městem to otočit a vrátit se domů. Naštěstí jsem to neudělala.

     Poprvé jsem viděla moře v šesté třídě na školním výletě, ale na dovolenou u moře s rodiči jsem se těšila jako bych moře měla vidět prvně. Bylo mi patnáct a bojovala jsem s myšlenkou, zda je v mém věku vůbec vhodné „táhnout se“ s našima k moři, ale myšlenka na teplo byla mocnější.
     Tehdy jsme se rozhodli, že pojedeme pod stan, táta hodně cestoval, hotelů měl plné zuby a chtěl nám ukázat, jak se kempuje. Divné se nám to nezdálo ani trošku, na dovolených u nás jsme spali ve stanech naprosto běžně.
     Cestovali jsme autem, ta svoboda zastavit si, kdy jsme chtěli, kde jsme chtěli, popřípadě odbočit za nějakou zajímavostí při cestě. Do vybraného kempu, k jehož názvu za ty roky přibyla zkratka FKK, kde kdysi táta v dětství trávil dovolenou s rodiči, jsme dorazili poměrně pozdě. Kemp byl už zavřený, jelikož náš příjezd byl předem avizovaný, nechali se obměkčit a vpustili nás. Postavili jsme stan, připravili spacáky a uvelebili se k odpočinku po dlouhé cestě.
     Ráno nás probudila německá dítka pobíhající kolem. Rychle jsme se snažili dostat ven a hurá do moře, ale jen co jsme rozepnuli stan, překvapilo nás, že děti už školou povinné běhaly bez plavek, „ co si ti Němci nedovolí“, napadlo nás. Tátu jsme nechali nerušeně dospávat a vyrazili k sociálkám. Sprcha, která zakrývala jen od pasu dolů, nás zarazila, ale osprchovali se všichni, sprchy byly oddělené, což bylo hlavní, tak na co se stydět.
     Ještě rozčarovaní ze zvláštních sprch, jsme se vydali k moři. Cestou jsme potkávali nahulatá dítka a dospělé v županu, jeden stařík se tam promenádoval jen tak. Na pláži nás čekalo opravdové překvapení, na vlnách se pohupovali naháči a na pláži svítila opálená těla různých proporcí jen tak.
     Tohle nebyl kemp pro nás a pro našeho stydlivého tátu už vůbec ne. Násilím jsme ho vzbudili, se slovy balíme.
     Při odjezdu jsme se otáčeli za cedulí, na níž byla uvedena zkratka FKK a táta nám při příjezdu tvrdil, že je to jméno majitele, jelikož se nikde na svých cestách s takovou zkratkou nesetkal.

V Čechách funguje řada cestovních kanceláří. Některé z nich nabízí dovolené do všech koutů světa a některé se specializují na určité země.

Já osobně nejraději cestuji sám, protože k cestovkám nemám důvěru. Možná, že nějakou tu korunu utratím navíc, ale mám alespoň klid a jistotu, že se vrátím domů včas a nebudu muset čekat, až pojišťovna zaplatí za mojí zkrachovalou cestovní kancelář zpáteční letenky nebo ubytování.

A jak jste na tom Vy? Cestujete raději na vlastní pěst nebo s cestovkou?